A druhá část:
Když dojedeme k našemu domu, lépe
nazváno rezidenci, nasupeně vystoupím a prásknu dveřmi. Vylovím klíč
z brašny a odemknu dveře od vrátek. Naše zvláštní rodinka totiž musí mít zvláštní
bezpeční opatření, jako klíče od všech dveří i oken nebo pět alarmů.
Ale na ten večírek půjdu, v tom mi
nezabrání. Už moc dlouho jsem byla poslušná. Ono moc neuškodí,
když vyzkouším něco nového. A už
vůbec to neuškodí rodičům, kteří se
stejně celý večer budou věnovat hrám, které se hrály tak v 18. století. Nejenže jsou mí rodiče podivní, ale i hrozně
zaostalí co se týče doby; navíc působí děsně starobyle. Jako by do 21. století
vůbec nepatřili.
Vejdu do svého pokoje a otevřu šatní skříň.
Musím si něco vybrat na oslavu.
Ach jo. Mé oblečení se skládá z nudných,
nevýrazných kusů, které se mi vůbec nelíbí. Samé roláky, dlouhé kalhoty,
ojediněle dlouhé černé přiléhavé sukně, košile a svetry. Mám své jedno oblíbené
tričko s roztomilým tučňákem od mé oblíbené značky New Yorker. Rodiče by
mi ho nikdy nekoupili, ale než jsme se přistěhovali, jednou, když rodiče nebyli
doma, jsem se vyplížila z domu s celým svým kapesným a vyrazila jsem
nakupovat. Prošmejdila jsem asi deset obchodů a z každého si něco koupila.
Většinou to byla veselá barevná trička nebo džíny, které šly aspoň trošku
s dobou, ale rodiče na všechny kusy přišli a já dokázala schovat jen
tričko s tučňákem.
Nejde o to, že by rodiče neměli dost peněz
kupovat mi hezké věci. Spíš o to, že mi prostě nechtějí koupit něco, co by se mi líbilo. O penězích nikdy není
řeč; já mám značkové drahé oblečení,
ale prostě není… hezké. Samozřejmě si nesmím stěžovat. Aspoň pokoj mám dle
svých představ. To je jediná věc, kterou mi zařídili přesně tak, jak jsem si
přála. Každá stěna má jinou barvu polepenou plakáty, obrázky a výstřižky
z časopisů. Postel je úplně dokonalá. Vybrala jsem si tu nejpohodlnější
matraci, jakou jsem objevila (taky byla pěkně drahá) a k tomu měkké
polštářky a závěsy, aby mi do postele nesvítilo slunce. To vlastně navrhla
máma, mně slunce ani trošku nevadilo, naopak jsem byla ráda, když mě hřálo, ale
souhlasila jsem, protože mi připadalo, že když závěsy zavěšené nad postelí
zatáhnu, budu mít pak víc soukromí.
Můj pokoj je přeplněný nábytkem jako třeba
mini-barem, ledničkou, gaučem, televizí, skříní s oblečením a ještě jednou
s botami a školními sešity a učebnicemi, houpacím křeslem, psacím stolem a
francouzským oknem. Můj pokoj je snad to nejhezčí a nejútulnější místo
v tomto domě.
Takže, co si vezmu na sebe? Ve volném čase
ráda navrhuji a šiji oblečení, ale vždy je mi sebráno s poznámkou, že jako
švadlena bych se nemohla uživit. Kdo říká, že chci být švadlena? Jenom mě
prostě baví navrhovat hezké oblečení.
Takže vezmu látky schované pod postelí a
začnu si šít topík s jedním ramínkem. Stříhám, tvaruji, sešívám, navlékám,
přišívám a nedávám pozor na čas. Tolik jsem zabraná do vyrábění tílka a hrozně
mě to baví. Bohužel když se podívám na hodiny, zjistím, že není čas udělat si
ještě sukni. Takže se znovu přehrabuji ve skříni a nakonec objevím dříny, které
proti ostatním vypadají ještě docela přijatelně.
Obléknu si je a k tomu top. Prohlížím se
v zrcadle, ale pořád vypadám moc obyčejně. Rozhodnu se pro zkrášlení
obličeje a pak vlasů. Máma mi sice vzala skoro všechno oblečení, ale rozhodně
nepřišla na šminky a make-up v mé skrýši pod ponožkami. Nic moc originální
skrýš to není, ale lidi jako moji rodiče by tam nikdy nehledali.
Hned vytáhnu svou sadu líčidel a začnu se
malovat. Jemně obtáhnu tužkou oči, nanesu trochu pudru na mé tváře bílé jako
sníh, abych vypadala trochu víc lidsky,
použiji lesk na rty s vůní lesního ovoce a trošku třpytek na má oční
víčka.
Nakonec si udělám jednoduchý drdol z mých
temných černých vlasů, přičemž pár pramenů si nechám líně padat do čela.
Podívám se do zrcadla a čekám obvyklý povzdech nad svým vzhledem. Tentokrát
vydechnu úžasem a spadne mi brada.
Páni,
to snad ani nejsem já?!
Ale ano, jsem a připadám si poprvé v životě
hezká. Usmívám se na sebe a jsem se sebou moc spokojená. Toto už ani trochu
nepřipomíná tu nudnou šprtku Anwen z prvního ročníku, která se nemůže
pyšnit ničím kromě auta svých rodičů a svým pokojem.
Už není cesty zpět, pomyslím si. Ne, když
jsem ze sebe udělala tohle. Za pár
minut má přijít otec na svou každodenní kontrolu, zda mi něco nechybí, nebo
jestli naopak nedělám nějaké „klukoviny“.
Ještě si strčím do kapsy kalhot jízdenky a
pozvánku na Fayeinu oslavu. Málem zapomenu na dárek pro Faye, zabalený
v hezkém obalu. Než se vydám k oknu, popadnu ho a strčím do kapsy od
bundy. Štěstí, že jsou to jen malé korálkové náušnice; vlastnoručně vyrobené, jelikož
jsem samozřejmě nemohla nic koupit. Snad se budou Faye líbit, docela se mi
povedly.
Chci vylézt z okna, protože jiná cesta
pro mě odtud neexistuje (leda by se mi chtělo protahovat se komínem a to se mi
tedy nechce), ale nemám provaz. Tudíž svážu všechny ošklivé kalhoty a mikiny a
za chvíli je z nich dlouhý látkový provaz. Bude držet? Na to nepřijdu,
když to nevyzkouším. Ale měl by držet, protože já nejsem tak těžká.
Zavážu improvizovaný provaz kolem příčky
v okně a pak se jím protáhnu. Pevně se držím a nejistě šplhám po stěně
domu. Dře to a škrábe mě na břicho. Topík jsem schválně udělala docela krátký, ale
teď toho lituji. Aspoň ramena mám chráněná bundou.
Konečně jsem dole. Je mi jasné, že ten
„provaz“ je dost nápadný a že rodiče na můj útěk zanedlouho přijdou, ale tak
ať. Nejsem jejich otrok. Nechám provaz provazem a vyběhnu ze zahrady. Náš dům
není přímo ve městě, takže musím jít pěšky pár minut na autobus, ale to mi
nevadí. Hlavní je, že se mi zdařil útěk.
Fakt je, že jsem své rodiče na slovo
poslouchala až moc dlouho. Ale to je pryč. Už nejsem jejich „malá holčička“,
jak mě s oblibou nazývají, když zrovna nemají špatnou náladu. Já nebudu napořád
stejná. Taky někdy musím dospět, ale jestli toto rodičům nedochází… jestli mě
pořád budou držet při sobě jako domácího mazlíčka… Tak to tedy ne.
Už jsem na zastávce a autobus přijíždí.
Nastoupím a štípnu si jízdenku. Sednu si na volné místo u okna a musím se sama
nad sebou usmát. Dokázala jsem to! Za 15 let jsem poprvé skutečně volná! Sice
ne tak docela, musela jsem si to zařídit sama, ale nevadí mi to.
Vystoupím a jdu ještě pěšky pár minut
k Fayeinu domu. Bydlí v bohaté čtvrti na kraji města ve viktoriánském
domě. Zevnitř slyším hlasitou hudbu a z oken září světlo. Usměji se a
zazvoním na zvonek. Chvíli trvá, než mi někdo otevře. Je to Faye.
„Ahoj,“ pozdravím ji vesele.
„Jé, čau, Anwen,“ odpoví trochu zaraženě
Faye. „Už jsme si mysleli, že nepřijdeš.“
„Proč?“
„No, kvůli tvým rodičům. Pustili tě?“
„Jasně,“ zalžu. „Jo, tady máš dárek.“ Vytáhnu
z kapsy od bundy balíček a podám ho Faye.
„Díky,“ usměje se.
„Rozbalím si ho později. Tak pojď dál.“
Pustí mě dovnitř a já žasnu. Pravda, že jsem
nikdy nebyla na žádné oslavě, ale Fayeina výzdoba domu mi naprosto vyráží dech.
Všude jsou rozvěšené barevné balonky, řetězy, třpytky zdobí stěny a barevné
kusy papírků jsou rozházeny na zemi po celé chodbě. A asi i po celém domě. Je
to všechno moc hezké. Já nikdy neměla
oslavu narozenin, dokonce ani dort se svíčkami, protože mí rodiče sladké
nejedí. Obvykle dostanu pár dárků, rodiče mi popřejí všechno nejlepší,
popřípadě zazpívají, ale to je všechno. Pamatuji si, že když jsem měla šesté
narozeniny, máma mi koupila velkého muffina a doprostřed čokoládovou polevou,
kterou sama smíchala z nutely a kakaa, vepsala číslo 6. Zbytek polevy mi
dala sníst, jenže já ji spořádala všechnu ještě s mega-muffinem a pak mi
bylo špatně. Máma nechala svého kulinářského umění, protože se domnívala, že mi
bylo špatně z té polevy.
S Faye vejdeme do prostorného obýváku
plného lidí našeho věku a uprostřed stropu je zavěšena disko-koule.
V místnosti není zapnuté
světlo, protože bohatě vystačí střípky
stříbrných světélek na zdech odrážející se od
koule na stropě. Je tu dokonalá atmosféra k párty.
„Páni, Faye, to je dokonalý!“ nechám se slyšet, ale musím mluvit nahlas, aby mě přes
dunící hudbu vůbec slyšela.
„Díky,“ odpoví a připojí se k nějakému
klukovi. Já stojím ve dveřích do obýváku a nemůžu se vynadívat na tu úžasnou
výzdobu.
Také bych si ráda s někým zatancovala.
Bohužel o mě nikdo nejeví zájem. Nejspíš jsem pro ně jen šprtka z bohaté
rodiny, dnešní večer navlečená do něčeho, co se ke mně nehodí. Ach jo. Vůbec jsem sem nemusela chodit,
protože už po pár minutách se nudím ještě víc než při hodině fyziky ve škole.
Doloudám se k občerstvovacímu stolku a naliji si limonádu. Sednu si s ní
na gauč a srkám z brčka. Sleduji oslavu. Všichni se tak dobře baví a já…?
Sedím a čumím jako nějaký vetřelec, kterého tu nikdo nechce.
„Nazdar, Anwen,“ ozve se kousek nade mnou. Je
to chlapecký hlas.
Podívám se nahoru a spatřím docela pohledného
černovlasého kluka tak o dva roky staršího, než jsem já. Usmívá se na mě a já
mu úsměv oplácím.
„Ahoj,“ řeknu.
„Nechceš si zatančit?“ zeptá se směle a
natáhne ke mně ruku.
„Jo,“ souhlasím okamžitě a ruku ochotně
přijmu. Vtáhne mě mezi ostatní lidi doprostřed obývacího pokoje, přímo pod
disko-kouli. Najednou si připadám jako někdo úplně jiný. Na těch pár krásných
minut nejsem Anwen šprtka, ani Anwen miláček svých rodičů. Tančíme a smějeme se
a děláme blbosti s ostatními a já si to neskutečně užívám. Takhle jsem se
ještě nikdy nebavila!
„Mimochodem, jsem Josh,“ zašeptá mi do ucha a
při tom na můj ušní lalůček vtiskne lehkou pusu. Skoro to nepostřehnu, dokud
nezrudnu jako rak. Moje první pusa! Rodiče mi vždy říkali, že líbat se je
velice nezdravé, protože se tak přenáší bacily, ale toto stejně nebyla pusa na pusu.
„Je ti dobře? Nějak jsi zčervenala,“
poznamená, když se podívá na můj obličej.
„Jo, jo, je mi fajn…“
odpovím a zatočí se se mnou celý svět, když mi Josh věnuje ještě krásnější
úsměv, než předtím. Jestli je mi dobře?!
Celá exploduji a mám pocit, že během deseti vteřin roztaju! Usuzuji, že Josh mě
ze školy buďto nezná, nebo ano a teď zjistil, že mimo dohled učitelů nebo
rodičů jsem úplně jiný člověk. Podlamují se mi kolena a mám chuť ho políbit,
chytnout ho za ruku, přitisknout se k němu… Ale pak, když skončí písnička,
se nade mnou ozve hrozný zvuk. Disko-koule se zakymácí a pak už jen slyším svůj
křik.