||1. kapitola|| 2/2

A druhá část:

Když dojedeme k našemu domu, lépe nazváno rezidenci, nasupeně vystoupím a prásknu dveřmi. Vylovím klíč z brašny a odemknu dveře od vrátek. Naše zvláštní rodinka totiž musí mít zvláštní bezpeční opatření, jako klíče od všech dveří i oken nebo pět alarmů.

Ale na ten večírek půjdu, v tom mi nezabrání. Už moc dlouho jsem byla poslušná. Ono moc  neuškodí,  když  vyzkouším něco nového.  A  už vůbec to neuškodí rodičům, kteří se

stejně celý večer budou věnovat hrám,  které se hrály tak v 18. století.  Nejenže jsou mí rodiče podivní, ale i hrozně zaostalí co se týče doby; navíc působí děsně starobyle. Jako by do 21. století vůbec nepatřili.

Vejdu do svého pokoje a otevřu šatní skříň. Musím si něco vybrat na oslavu.

Ach jo. Mé oblečení se skládá z nudných, nevýrazných kusů, které se mi vůbec nelíbí. Samé roláky, dlouhé kalhoty, ojediněle dlouhé černé přiléhavé sukně, košile a svetry. Mám své jedno oblíbené tričko s roztomilým tučňákem od mé oblíbené značky New Yorker. Rodiče by mi ho nikdy nekoupili, ale než jsme se přistěhovali, jednou, když rodiče nebyli doma, jsem se vyplížila z domu s celým svým kapesným a vyrazila jsem nakupovat. Prošmejdila jsem asi deset obchodů a z každého si něco koupila. Většinou to byla veselá barevná trička nebo džíny, které šly aspoň trošku s dobou, ale rodiče na všechny kusy přišli a já dokázala schovat jen tričko s tučňákem.

Nejde o to, že by rodiče neměli dost peněz kupovat mi hezké věci. Spíš o to, že mi prostě nechtějí koupit něco, co by se mi líbilo. O penězích nikdy není řeč; já mám značkové drahé oblečení, ale prostě není… hezké. Samozřejmě si nesmím stěžovat. Aspoň pokoj mám dle svých představ. To je jediná věc, kterou mi zařídili přesně tak, jak jsem si přála. Každá stěna má jinou barvu polepenou plakáty, obrázky a výstřižky z časopisů. Postel je úplně dokonalá. Vybrala jsem si tu nejpohodlnější matraci, jakou jsem objevila (taky byla pěkně drahá) a k tomu měkké polštářky a závěsy, aby mi do postele nesvítilo slunce. To vlastně navrhla máma, mně slunce ani trošku nevadilo, naopak jsem byla ráda, když mě hřálo, ale souhlasila jsem, protože mi připadalo, že když závěsy zavěšené nad postelí zatáhnu, budu mít pak víc soukromí.

Můj pokoj je přeplněný nábytkem jako třeba mini-barem, ledničkou, gaučem, televizí, skříní s oblečením a ještě jednou s botami a školními sešity a učebnicemi, houpacím křeslem, psacím stolem a francouzským oknem. Můj pokoj je snad to nejhezčí a nejútulnější místo v tomto domě.

Takže, co si vezmu na sebe? Ve volném čase ráda navrhuji a šiji oblečení, ale vždy je mi sebráno s poznámkou, že jako švadlena bych se nemohla uživit. Kdo říká, že chci být švadlena? Jenom mě prostě baví navrhovat hezké oblečení.

Takže vezmu látky schované pod postelí a začnu si šít topík s jedním ramínkem. Stříhám, tvaruji, sešívám, navlékám, přišívám a nedávám pozor na čas. Tolik jsem zabraná do vyrábění tílka a hrozně mě to baví. Bohužel když se podívám na hodiny, zjistím, že není čas udělat si ještě sukni. Takže se znovu přehrabuji ve skříni a nakonec objevím dříny, které proti ostatním vypadají ještě docela přijatelně.

Obléknu si je a k tomu top. Prohlížím se v zrcadle, ale pořád vypadám moc obyčejně. Rozhodnu se pro zkrášlení obličeje a pak vlasů. Máma mi sice vzala skoro všechno oblečení, ale rozhodně nepřišla na šminky a make-up v mé skrýši pod ponožkami. Nic moc originální skrýš to není, ale lidi jako moji rodiče by tam nikdy nehledali.

Hned vytáhnu svou sadu líčidel a začnu se malovat. Jemně obtáhnu tužkou oči, nanesu trochu pudru na mé tváře bílé jako sníh, abych vypadala trochu víc lidsky, použiji lesk na rty s vůní lesního ovoce a trošku třpytek na má oční víčka.

Nakonec si udělám jednoduchý drdol z mých temných černých vlasů, přičemž pár pramenů si nechám líně padat do čela. Podívám se do zrcadla a čekám obvyklý povzdech nad svým vzhledem. Tentokrát vydechnu úžasem a spadne mi brada.

Páni, to snad ani  nejsem já?!

Ale ano, jsem a připadám si poprvé v životě hezká. Usmívám se na sebe a jsem se sebou moc spokojená. Toto už ani trochu nepřipomíná tu nudnou šprtku Anwen z prvního ročníku, která se nemůže pyšnit ničím kromě auta svých rodičů a svým pokojem.

Už není cesty zpět, pomyslím si. Ne, když jsem ze sebe udělala tohle. Za pár minut má přijít otec na svou každodenní kontrolu, zda mi něco nechybí, nebo jestli naopak nedělám nějaké „klukoviny“.

Ještě si strčím do kapsy kalhot jízdenky a pozvánku na Fayeinu oslavu. Málem zapomenu na dárek pro Faye, zabalený v hezkém obalu. Než se vydám k oknu, popadnu ho a strčím do kapsy od bundy. Štěstí, že jsou to jen malé korálkové náušnice; vlastnoručně vyrobené, jelikož jsem samozřejmě nemohla nic koupit. Snad se budou Faye líbit, docela se mi povedly.   

Chci vylézt z okna, protože jiná cesta pro mě odtud neexistuje (leda by se mi chtělo protahovat se komínem a to se mi tedy nechce), ale nemám provaz. Tudíž svážu všechny ošklivé kalhoty a mikiny a za chvíli je z nich dlouhý látkový provaz. Bude držet? Na to nepřijdu, když to nevyzkouším. Ale měl by držet, protože já nejsem tak těžká.

Zavážu improvizovaný provaz kolem příčky v okně a pak se jím protáhnu. Pevně se držím a nejistě šplhám po stěně domu. Dře to a škrábe mě na břicho. Topík jsem schválně udělala docela krátký, ale teď toho lituji. Aspoň ramena mám chráněná bundou.

Konečně jsem dole. Je mi jasné, že ten „provaz“ je dost nápadný a že rodiče na můj útěk zanedlouho přijdou, ale tak ať. Nejsem jejich otrok. Nechám provaz provazem a vyběhnu ze zahrady. Náš dům není přímo ve městě, takže musím jít pěšky pár minut na autobus, ale to mi nevadí. Hlavní je, že se mi zdařil útěk.

Fakt je, že jsem své rodiče na slovo poslouchala až moc dlouho. Ale to je pryč. Už nejsem jejich „malá holčička“, jak mě s oblibou nazývají, když zrovna nemají špatnou náladu. Já nebudu napořád stejná. Taky někdy musím dospět, ale jestli toto rodičům nedochází… jestli mě pořád budou držet při sobě jako domácího mazlíčka… Tak to tedy ne.

Už jsem na zastávce a autobus přijíždí. Nastoupím a štípnu si jízdenku. Sednu si na volné místo u okna a musím se sama nad sebou usmát. Dokázala jsem to! Za 15 let jsem poprvé skutečně volná! Sice ne tak docela, musela jsem si to zařídit sama, ale nevadí mi to.

Vystoupím a jdu ještě pěšky pár minut k Fayeinu domu. Bydlí v bohaté čtvrti na kraji města ve viktoriánském domě. Zevnitř slyším hlasitou hudbu a z oken září světlo. Usměji se a zazvoním na zvonek. Chvíli trvá, než mi někdo otevře. Je to Faye.

„Ahoj,“ pozdravím ji vesele.

„Jé, čau, Anwen,“ odpoví trochu zaraženě Faye. „Už jsme si mysleli, že nepřijdeš.“

„Proč?“

„No, kvůli tvým rodičům. Pustili tě?“

„Jasně,“ zalžu. „Jo, tady máš dárek.“ Vytáhnu z kapsy od bundy balíček a podám ho Faye.

„Díky,“ usměje se. „Rozbalím si ho později. Tak pojď dál.“

Pustí mě dovnitř a já žasnu. Pravda, že jsem nikdy nebyla na žádné oslavě, ale Fayeina výzdoba domu mi naprosto vyráží dech. Všude jsou rozvěšené barevné balonky, řetězy, třpytky zdobí stěny a barevné kusy papírků jsou rozházeny na zemi po celé chodbě. A asi i po celém domě. Je to všechno moc hezké. Já nikdy neměla oslavu narozenin, dokonce ani dort se svíčkami, protože mí rodiče sladké nejedí. Obvykle dostanu pár dárků, rodiče mi popřejí všechno nejlepší, popřípadě zazpívají, ale to je všechno. Pamatuji si, že když jsem měla šesté narozeniny, máma mi koupila velkého muffina a doprostřed čokoládovou polevou, kterou sama smíchala z nutely a kakaa, vepsala číslo 6. Zbytek polevy mi dala sníst, jenže já ji spořádala všechnu ještě s mega-muffinem a pak mi bylo špatně. Máma nechala svého kulinářského umění, protože se domnívala, že mi bylo špatně z té polevy.

S Faye vejdeme do prostorného obýváku plného lidí našeho věku a uprostřed stropu je zavěšena  disko-koule.  V  místnosti  není  zapnuté  světlo, protože bohatě vystačí střípky

stříbrných světélek na zdech odrážející se od koule na stropě. Je tu dokonalá atmosféra k párty.

„Páni, Faye, to je dokonalý!“ nechám se slyšet, ale musím mluvit nahlas, aby mě přes dunící hudbu vůbec slyšela.

„Díky,“ odpoví a připojí se k nějakému klukovi. Já stojím ve dveřích do obýváku a nemůžu se vynadívat na tu úžasnou výzdobu.

Také bych si ráda s někým zatancovala. Bohužel o mě nikdo nejeví zájem. Nejspíš jsem pro ně jen šprtka z bohaté rodiny, dnešní večer navlečená do něčeho, co se ke mně nehodí. Ach jo. Vůbec jsem sem nemusela chodit, protože už po pár minutách se nudím ještě víc než při hodině fyziky ve škole. Doloudám se k občerstvovacímu stolku a naliji si limonádu. Sednu si s ní na gauč a srkám z brčka. Sleduji oslavu. Všichni se tak dobře baví a já…? Sedím a čumím jako nějaký vetřelec, kterého tu nikdo nechce.

„Nazdar, Anwen,“ ozve se kousek nade mnou. Je to chlapecký hlas.

Podívám se nahoru a spatřím docela pohledného černovlasého kluka tak o dva roky staršího, než jsem já. Usmívá se na mě a já mu úsměv oplácím.

„Ahoj,“ řeknu.

„Nechceš si zatančit?“ zeptá se směle a natáhne ke mně ruku.

„Jo,“ souhlasím okamžitě a ruku ochotně přijmu. Vtáhne mě mezi ostatní lidi doprostřed obývacího pokoje, přímo pod disko-kouli. Najednou si připadám jako někdo úplně jiný. Na těch pár krásných minut nejsem Anwen šprtka, ani Anwen miláček svých rodičů. Tančíme a smějeme se a děláme blbosti s ostatními a já si to neskutečně užívám. Takhle jsem se ještě nikdy nebavila!

„Mimochodem, jsem Josh,“ zašeptá mi do ucha a při tom na můj ušní lalůček vtiskne lehkou pusu. Skoro to nepostřehnu, dokud nezrudnu jako rak. Moje první pusa! Rodiče mi vždy říkali, že líbat se je velice nezdravé, protože se tak přenáší bacily, ale toto stejně nebyla pusa na pusu.

„Je ti dobře? Nějak jsi zčervenala,“ poznamená, když se podívá na můj obličej.

„Jo, jo, je mi fajn…“ odpovím a zatočí se se mnou celý svět, když mi Josh věnuje ještě krásnější úsměv, než předtím. Jestli je mi dobře?! Celá exploduji a mám pocit, že během deseti vteřin roztaju! Usuzuji, že Josh mě ze školy buďto nezná, nebo ano a teď zjistil, že mimo dohled učitelů nebo rodičů jsem úplně jiný člověk. Podlamují se mi kolena a mám chuť ho políbit, chytnout ho za ruku, přitisknout se k němu… Ale pak, když skončí písnička, se nade mnou ozve hrozný zvuk. Disko-koule se zakymácí a pak už jen slyším svůj křik.

||1. kapitola|| 1/2

Tak, jestli se na tenhle blog někdy přestěhuji, asi bych měla začít s přesouváním kapitol povídek. Takže tady je první kapitola JS, není nic moc a první díl se mi ani moc nelíbí, ale mně přijde na nic sem začít přidávat pouze až ten 3. díl.

Bohužel mám špatnou zprávu. Blogspot je podle mě v tomhle ještě horší než blog.cz, ale možná je chyba v mém počítači nebo tak. Musím i tu nejkratší kapitolu dělit na dvě části -.-"

1. kapitola

No, to jsem si mohla myslet! Jak jinak to také mohlo dopadnout? Mí rodiče, tvrdohlaví jako já sama, si opět stojí za svým rozhodnutím; a já s tím opět nemohu nic dělat. Již jsem se smířila s několika věcmi, jako třeba s tím nanicovatým stěhováním sem, do zapadlého městečka poblíž Minneapolis, se smutným faktem, že m rodiče nikdy nepořídí psa nebo s tím, že nikdy nebudu normálně zapadat jako ostatní. Jde o maličkosti, ale i ty vám mohou zpříjemnit život. Mně jsou takové radůstky odepřeny.      

Bydlíme zde skoro měsíc a jedna má spolužačka, Faye, celou třídu pozvala na narozeninový večírek. Samozřejmě když jsem se zeptala rodičů, zda také smím jít, jejich odpověď jako vždy zněla „Ne“. Ani si nepamatuji, kdy jsem byla volná. Už snad od mého narození mě rodiče drží u sebe a nikam mě nepouštějí. Nikdy jsem nebyla na žádné oslavě svých kamarádek a kromě školy nejsem nikdy sama. Doma si připadám jako ve vězení a toužebně se dívám ven do parku, kde dívky mého věku provádějí samé blbosti. Tak ráda bych se k nim přidala. Ale nemyslím, že by mě přijaly. Zásluhou rodičů jsem se stala totálním outsiderem a ani neměla možnost s někým se skamarádit.  

Žádné skutečné kamarádky nemám. Ve škole mě holky i kluci berou, občas se mnou i mluví, ale s nikým se nekamarádím. Jsem uzavřená do sebe a společenská jsem jen, když musím. Nestává se mi to často. Ne, že bych se nesnažila. Mám v sobě zkrátka něco, co přiměje mé vrstevníky projít bez povšimnutí. Vím, že na tu oslavu mě pozvali čistě ze zdvořilosti. Přesto bych na ní moc ráda šla a ukázala ostatním, že nejsem ta, kterou ze mě udělali rodiče.  

Konec školy. Začátek celoživotního domácího vězení.

Školní autobus přijíždí, ale na mě už čeká černý Mercedes před branou školy. Nikdy nejezdím s ostatními spolužáky autobusem, rodiče mě vyzvedávají každý den svým autem, což nechápu; autobus staví pár kroků od našeho nového domu.

„Anwen!“ Uslyším své jméno a ohlédnu se. Rodiče čekající v autě už netrpělivě klepají na okýnko. To mě musí ještě ztrapnit před celou školou? říkám si nasupeně a vydám se směrem k nim.

Najednou uvidím Faye. Přiměji se usmát se a zamávat jí. „Ahoj!“

„Čau,“ odpoví. „Tak jdeš na tu oslavu?“

Už-už chci odpovědět větu typu „Ještě se musím zeptat rodičů“, ale pak mi dojde, že to by znělo moc dětinsky. Jenomže CO tedy odpovědět? Rodiče mi nikdy nedovolí jít na večírek spolužačky. To tady však nehodlám Faye vykládat, ještě by si pomyslela, že nejsem dost stará na oslavy. Nejspíš by všem navykládala, že jsem ještě malé děcko, co se od rodičů na krok nevzdálí.

Nakonec pevně řeknu: „Jo, jasně.“ Netuším, proč jsem toto odpověděla, nikdy se tam nedostanu. Ale aspoň můžu na poslední chvíli napsat SMS, že mi není dobře, takže nepřijdu. Tedy, to bych mohla použít jako výmluvu, pokud bych měla mobil. Jenže já ho nemám. I moji rodiče mají jen jeden dohromady. Naše rodina je hrozně zvláštní. Říkají to i mí spolužáci. Ne, že by je chtěli urážet, takoví oni nejsou; prostě si všimli stejných věcí, jako ostatní.

„Fajn, tak se uvidíme dnes večer,“ řekne ještě Faye a nastoupí do autobusu.

Takže musím vymyslet něco jiného. Nebo se jednoduše pokusím znovu rodiče přemluvit, aby své rozhodnutí změnili. Což už jsem předem věděla, že se mi nepodaří. Nikdy se mi nepodařilo rodiče k něčemu přemluvit.

Nastoupím do auta a pozdravím rodiče. Také jsem nikdy nepochopila, proč pro mě přijíždí vždy oba dva.

„Kde jsi byla tak dlouho, Anwen?“ zeptá se otec.

„To už se ani nesmím bavit se spolužačkami?“ odseknu podrážděně.

„Tímhle tónem se mnou nemluv, mladá dámo!“ okřikne mě.

„Kdo byla ta dívka? Jak se jmenuje? Má dobrou pověst ve škole?“ ptá se matka.

„To je výslech?“  

„Ne, jen chceme vědět, s kým se ve škole stýkáš a s kým mluvíš,“ odpoví mi matka.

„Bavím se s učiteli, učitelkami a normálně se spolužáky.“

„Jakými spolužáky?“ pokračuje otec. Na nějaké přemlouvání mohu klidně zapomenout. Už teď jsou rodiče rozčilení.

„Já se bavím s naprosto normálními lidmi!“ namítnu. Natruc si pustím muziku v rádiu, kterou rodiče přímo nesnáší. Když už oni mají poslouchat hudbu, je to vážná hudba, Mozart, Beethoven, Vivaldi apod.. Hrůza. A to chtějí vychovávat puberťačku. 

„No co to posloucháš za neslušnou muziku?!“ vypění otec. Schválně tu „neslušnou muziku“ dám ještě hlasitěji. Dříve jsem jim jejich zásady a pravidla brala, ale teď už ne. Je mi patnáct, proboha, a oni mi snad chtějí dávat lekce používání vějíře, doporučení na poslouchání inspirativní hudby a já nevím, co všechno.

„Poslouchám to, co se mi líbí,“ odpovím.

„Tak bys měla změnit vkus, protože toto je strašné. Navíc je to parodie na píseň z velice kultivovaného filmu. To je naprosto nepřijatelné!“

„Tati, vždyť je to naprosto normální popová hudba! Poslouchají ji všichni! Proč já nemohu?!“

„Tati?! Přece jsme ti s Annabell kladli na srdce, že nás máš oslovovat formálně! Tak jak se sluší na mladou dospívající dívku!“

„Já se vám nikdy s ničím nezavděčím, že?“ pronesu tónem, který říká, že nemohu ani uvěřit tomu, co slyším. Rodiče mi vykládají něco o „správném vychování“ a „mém dobru“, ale já už je neposlouchám. Už dávno jsem pochopila, že jejich pokusy a snahu o můj život jsou všelijaké, jen ne dobré. Oči mám zalité slzami a nevěnuji jim nejmenší pozornost. Odvrátím se k oknu a hrozně moc se přeji být někým jiným. Nebo mít aspoň normální rodiče.

Východisko pro jeden problém z mnoha

Tak, dnes už se hlásím asi naposledy, ale jedno řešení problému zde mám. Ještě nevím, jak to udělám s povídkou Jiný svět, ale aspoň jsem si ujasnila Začátek konce. Vím, že mnoho čtenářů tato povídka neměla, možná byla moc dlouhá nebo tak... Ale přepisuju jí. Bude mít nový děj, jen něco zůstane stejné, včetně postav. Anotaci budu muset teprve vymyslet, dát všechno dohromady, ale jestli se tedy ptáte, co bude přibývat, tak první zdejší povídkou se stane Začátek konce.

Vaše Vicky

Info o pohybu tohoto blogu

Jsem tu znovu :)  

Postupně (pomalu, ale přece) přicházím, jak to tady na bloggeru je, s pomocí Lucianne, a nakonec to vypadá, že nějaké "uvítání" nebo "otevření" přeci jen bude. Snad nebudeme čekat moc dlouho, a nakonec se s touto stránkou sžiju, stejně, jako to bylo s Blog.cz.  

Nový blog

Zdravím všechny návštěvníky! :)
Tento blog jsem vytvořila z důvodu, že blog.cz je dle mého názoru na nic, zvlášť po té nové změně. Pokud si nezvyknu, začnu používat tento blog, stories-from-my-heart.blogspot.cz

Jestli se ptáte, co budu přidávat, tak to, co na předešlém blogu --> povídky, recenze na knihy a horory. Jednoduché. Méně snadné bude naučit se zacházet s blogspotem, ale poradím si. 

Zatím se mějte krásně! :)

Vaše Vicky